Zvrácená mysl jednoho temného člověka. Má černá duše nevěří ve světlo...
 

Kapitola 3. – Teorie ranní neschopnosti

27. října 2012 v 14:48 | Marika |  Rozdíl mezi Černou a Temnou
Jo, horší název vážně už nešel. Tentokrát jsem se vážně moooc snažila anulovat chyby. Tak doufám... Tady nejsou/skoro/ ty nechutné/pro někoho/ scénky. V příštím díle taky snad nebudou, tak doufám, že to bude číst víc lidí. Jo, doufat můžu... Tak se dejte do čtení!
P.S. tentokrát jsem si psaní pořádně užila. Tyhle scénky jsou prostě... Jo a ještě mi přišlo, že to Severus bral až příliš klidně. No, možná jo, možná ne. Prostě jsem to nechala takhle...





Kapitola 3. - Teorie ranní neschopnosti

Spal jsem. Teda až do chvíle, než mne cosi probudilo. Někdo roztáhl závěsy a pod oční víčka se mi dostalo světlo. Nesouhlasně jsem cosi zamumlal a otočil se na druhý bok. Někdo otevřel okno. Ptačí zpěv zahltil můj mozek. Proč ti ptáci tak nechutně řvou? Proč mi přijde jako kdybych celou noc chlastal? Počkat... Já jsem chlastal... A pak... A kurva... Tiše jsem zaúpěl. Jednak proto, že mi došlo daleko víc věcí než by mi bylo milé a také proto, že mi celým tělem pulzovala nesnesitelná bolest. To světlo, ty zvuky! Mozek se mi ještě pořádně neuvedl do chodu, navíc kvůli tomu vlaku, který mi ustavičně houkal v hlavě, jsem nemohl pořádně přemýšlet.

Cítil jsem, jak si ke mne někdo lehl. Věděl jsem až moc dobře, kdo ten někdo je. Lucius Malfoy... Což vůbec nebylo dobré, ani trochu. Přiblížil se ke mne a objal mne jednou rukou kolem pasu. Tou druhou mi odhrnul vlasy z obličeje a do ucha mi zašeptal: "Vstávat, ospalče. Už je deset hodin a ty pořád nikde. Máme spoustu plánů a práce," švitořil. Mě to spíše připadalo, jako kdyby mi do hlavy zarazil sbíječku. "Chci spát..." zamumlal jsem a odhodil jeho ruku z mého boku. "Tak to teda ne, Severusi. Vstávat a hned!" rozkázal. No to tak... Když přišel na to, že po dobrém se mnou nic nezmůže, tak přistoupil k razantnějšímu kroku.

Já jsem znovu zavřel oči a začal pomalu a plynule oddechovat. Třeba si bude myslet, že jsem usnul... Možná, kdyby ze mě za pár vteřin nestrhl peřinu, tak by to byla i pravda... Zachvěl jsem se zimnou. Bezmocně jsem otevřel oči a naskytl se mi pohled do těch jeho ocelově šedých. Úplně mě pohltily, uchvátily a já bych mu v ten moment dokázal slíbit všechno na světě. "Tak vstaneš už? Válet se můžeš, až budeme mít všechno připravené," zavrčel. Okamžitě mě ovanula vůně peprmintových bonbónů. Jeho vlasy, sklánějící se nad mou tváří, voněli po heřmánku. Jak mi došlo, musel se již vykoupat a převléci. Na sobě měl černý hábit a přes ramena lehký domácí plášť. Vlasy měl opět stažené do culíku, akorát ofinu si nechal volně spadat do tváře. Vždy úchvatný a stylový...

"Co všechno?" zajímal jsem se poněkud omámeně. "Přeci ten Vánoční večírek!" zajásal. "Ale ten je až zítra večer..." zamumlal jsem otráveně. "No, tak to abychom si pohnuli. Ty mi s tím doufám pomůžeš... Do večera by to mělo být vše zařízeno. Zítra jen doladíme detaily. Navíc, některá jídla se budou muset uvařit dopředu... Večer přijede otec... všechno tu zkontroluje..." vysvětlil. Z jeho hlasu jsem pochopil, že svého otce nemá rád. Navíc, co si ze včerejška pamatuji, otec ho nutil vzít si nějakou ženu. Teď teprve jsem pochopil, proč Lucius žádnou nechce. Do srdce mi bodl osten žárlivosti. Lucius je můj! křičel mozek. No, to nevíš jistě hlupáku! řvalo svědomí. A šestý smysl se přidal: Jsi Luciusův. Už navždy. Toto zjištění mě zasáhlo. Jestli jsem si myslel, že kdybych jeho předchozí pozvání odmítl, nepřijal by to, tak teď jsem si byl naprosto jistý, že kdybych se rozhodl odjet, nedovolil by mi to.

"Haló! Je tam někdo?!" řekl Lucius a poklepal mi na čelo. "Promiň, jen jsem se zamyslel... Co jsi říkal?" zajímal jsem se. "Říkal jsem, že se máš obléci a upravit. Potom se nasnídáš a potom ti řeknu, jak mi můžeš pomoci," odpověděl mírně naštvaným tónem. Hodil po mně můj hábit - po včerejším roztrhnutí na něm nebylo ani památky - a já se do něj začal oblékat. Lucius mě celou dobu mého počínání upřeně pozoroval. Když jsem si třesoucími prsty zapínal zip u kalhot vyjel jsem na něj: "Musíš se na mě takhle dívat?!" "Copak? Včera ti to nevadilo..." řek provokativním tónem. "Včera, pokud si dobře pamatuji, jsi měl přes hlavu košili," zavrčel jsem vztekle. Lucius mírně zrudl a odvrátil se. "Stačí?" zamumlal uraženě. "No tak... Já to tak nemyslel..." začal jsem se omlouvat a při tom jsem si zapínal poslední knoflíčky na hábitu. "Já vím..." odvětil těžce. Podíval se na mne smutným pohledem. V tu chvíli mi ho bylo tak strašně líto... Musel jsem ho nějak utěšit. "Luciusi..." zašeptal jsem a přistoupil k němu blíž. "Neblázni..." zašeptal, "Máme spoustu práce. Nemůžu si dovolit..." nedořekl. Umlčel jsem ho polibkem. Zachvěl se. Polibek mi opětoval a jeho ruce se zapletly do mých vlasů. Přestali jsme se ovládat. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby...

"Pane!" vypískl Doby, "Doby nechtěl rušit... Doby jen chtěl pánovi říct..." skuhral. Nejspíše čekal, že ho Lucius zase potrestá, ale nestalo se tak. "Jistě Doby..." řekl zadýchaně. Odtáhl se ode mě a zase normálním hlasem dodal: " Co jsi mi teda přišel říct?" "Doby přišel říct... Snídaně... na stole... pane..." vykoktal postupně skřítek a třeštil na Luciuse své velké modré oči. "Dobrá... Pojď Severusi."

***

Snídaně byla moc dobrá. Možná mi chutnala více než ta v Bradavicích... Možná to bylo jen Luciusovou neustálou přítomností, nebo jsem měl po včerejším večeru hlad. "Tak jak ti chutnalo?" zeptal se Lucius, jen co jsem dopil kávu. "Hmm..." zabručel jsem líně, čímž jsem si vysloužil jeho další zářivý úsměv. "Tak se rychle zvedej. Musím tě ještě upravit... No, soudím, že to bude tak hodinku trvat..." řekl mírně zamyšleně a kousal si při tom spodní ret. "Co ti vadí na mém vzhledu?!" rozčílil jsem se. Nikdy jsem neměl rád, když mi někdo kritizoval moji vizáž. "Vůbec nic," snažil se z toho vykroutit, "já jen vím, jak bys mohl vypadat ještě lépe. Sice pochybuji, že to půjde..." přemýšlel nahlas. Hajzlík jeden malej! Jen on ví jak na mne...

***

Musím říct, že v koupelně jsme strávili jen půl hodiny. Díky kouzlům to šlo rychleji a Luciusovy hbité prsty s náramně činily. Po celou tu dobu mi nedovolil podívat se do zrcadla a zakryl ho bílou látkou. Když skončil, látku oddělal a já se mohl konečně podívat. Nevěřícně jsem zíral na osobu v zrcadle. Jako bych to ani nebyl já! Kruhy pod očima zmizely pod vrstvou make-upu a můj obličej nebyl již mrtvolně bledý až nazelenalý, ale krásně sametový. Oči jako kdyby mi vystouply z tváře a ztemněly pod tužkou na oči. Nevím, jak to Lucius udělal, ale i můj velký nos mi najednou připadal...jako nádherná dominanta, perfektně doplňující můj obličej. Vlasy jsem měl umyté, vyfoukané a načesané. Stále byly rovné, jenže teď nepůsobily mastným dojmem. Byla to nádhera. Ale přesto, jsem se nějak necítil... Jako kdyby to mystické stvoření, zírající na mne temnýma hlubokýma očima, nebylo součástí mé osoby.

"Tak co?" vytrhl mne ze snění jeho hlas. "Nádhera..." zašeptal jsem omámeně a chtěl jsem se těch vlasů dotknout. Chytil mě za ruku, přímo uprostřed pohybu. "Opovaž se!" napomenul mě, jako kdybych byl nějaký malý kluk. Otočil si mne k sobě a zkoumal pečlivě mou tvář. "Jestli chceš, můžu tě to naučit," zašeptal a mne zase ovanula ta peprmintová vůně. Zatočila se mi z toho hlava... "Ano, chci," zašeptal jsem také. "Dobrá, jenže teď musíme spěchat!" vykřikl a energicky mne zdvihl z otáčivé židle. Chtěl jsem říct něco na protest, ale nedal mi k tomu příležitost. Doslova mne vlekl Sídlem až do vstupní haly...

"Doby!" vykřikl, když se konečně zastavil. Já jsem se začal zmateně rozhlížet a třít si ruku. Lucius měl vždy silný stisk. S velkým prásknutím se před námi zhmotnil volaný a zmateně poulil své oči na Luciuse. "Potřebuji, abys tady Severuse vzal do Londýna. Uděláte malý nákup. Tady je seznam," odříkal a podal mně a Dobymu lístek pergamenu. "Až to všechno nakoupíte, tak si můžeš dělat co chceš, Severusi. Peníze jsou tady," a hodil po mne váček se zlatem, "Můžeš si potom koupit co chceš. Ber to jako... předvánoční dárek," usmál se, "Jo a Doby, teď budeš poslouchat Severuse. Až se vrátíte zpátky, tak zase mě. Jasné?" otázal se. Oba dva jsem přikývli a než jsem mohl Luciusovi poděkovat, nebo cokoliv říct, Doby mne chytl za ruku a přemístili jsem se do kouzleného Londýna...
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje povídky?

Jo
Ne

Komentáře

1 Vědma/Lemuriana Vědma/Lemuriana | Web | 27. října 2012 v 14:58 | Reagovat

tak já nevím jak ostatní, ale žádný chyby tam nevidim.
Je to D-O-K-O-N-A-L-Ý! Lusíí jako maskér :D :D :D Ne, vážně, nedokážu si Seva vůbec představit. A to je tam popis celkem přesný :D Ale je to fakt COOL!

2 Marika Tepeš Marika Tepeš | Web | 27. října 2012 v 15:02 | Reagovat

[1]: Jo... Namalovanej Seví... docela psycho. A díky za chválu. Jdu psát pokráčko :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama