Zvrácená mysl jednoho temného člověka. Má černá duše nevěří ve světlo...
 

Kapitola 3.- Potěšení, které nekončí

24. února 2012 v 20:10 | Marika
Docela dost ujetý název. Mylsím, že se k tomu i hodí. Nevím co dále napsat. Snad jen Dotazy? Ne? Určitě? Fajn, tak se pusťte do čtení. A dotazy popřípadě pište do komentářů.


Přisedla jsem si k němu. Dlouze se na mě zadíval. Je tak sladký. Hned bych si ho dala k jídlu. Najednou jsem si uvědomila, jaký mám hlad. Zadívala jsem se na jeho krk na kterém pulzovala žíla plná krve. Rychle jsem se odvrátila. Musím odsud zmizet, nebo mu ublížím. Zvedla jsem se od stolu a řekla:"už musím jít. Ráda jsem tě poznala" uklonila jsem se mu a otočila se od něj a vykročila. Petr se taky zvedl a zadržel mě. "Nemůžeš odejít." Řekl mi prosebně. "Proč?" tohle mě zajímalo. Vím, že se mu líbím, ale on si to ještě nechce přiznat. "Bylo by to ode mě nezdvořilé." Tentokrát mi vysek poklonu on. Rozhodně na mě zapůsobil. Nechtěla jsem pryč, ale musím. Nechci mu prostě ublížit. Severus by mi za to určitě poděkoval, ale Petr je mnohem hezčí a zajímavější. Dlouze jsem se na něj zadívala a pozdvihla obočí. Pokrčil rameny. "Nechci abys odešla." Vysypal konečně ze sebe. Zazubila jsem se na něj a odhalila při tom své ostré zuby. Naštěstí si ničeho nevšiml. "A kam bys teď šla?" pokračoval, když jsem nic neřekla. To bych taky ráda věděla. Pokrčila jsem rameny a neurčitě hodila rukou. "Kam mě nohy ponesou a zrak dovede." Vymáčkla jsem se po chvíli. "Zůstaň tady pár dní." Vyloženě škemral. "Nemám si s kým povídat a mudlové jsou hrozně nudní." Musím s ním souhlasit. Kdo by tohle mohl říct líp než já? Strávila jsem mezi nimi plus mínus 400 let. Nic se za tu dobu nezměnilo. Neberte si to osobně, ale vážně jste příšerně nudní. Kývla jsem a zase si sedla. Ten chlap dokáže ale přesvědčovat. Stačí jeden pohled do jeho očí a každá udělá všechno proto, aby nebyl smutný. Musím se najíst. Jeho krk mě přitahuje víc něž je zdrávo. Zase jsem se zavedla. "Zůstanu tady, ale musím si ještě něco zařídit." Kývl. Věděl že se vrátím. "Zatím udělám oběd." Řekl a ušklíbl se. "Co bude?" zeptala jsem se zvědavě. To jen pro případ, že by vařil něco co mám ráda, abych se zbytečně nepřejedla. No respektive nemůžu ztloustnout, ale ani můj žaludek není bezedný. "Překvapení" hodil po mě úsměvem. Fakt díky. Zase vím houby. Každopádně si v žaludku nechám místo. Vykročila jsem ke dveřím a on mi galantně otevřel dveře. Miluji slušné chlapy, kterým nejde jen o to jedno. Ne že bych byla nějaký konzervativec (dělala jsem to z více chlapama než šlapka na chodníku 500 let života udělá hodně). Rozloučila jsem se s ním jednoduchým "Ahoj" a pelášila pryč. Co teď? Zeptala jsem se sama sebe. Lidi teď lovit nemůžu(škoda), protože potom se musím na pár hodin zavřít do tmy a tam přečkat den jinak by se ze mě stala nemyslící vražedná mašina(chápejte to teď zrovna nepotřebuju).
Co ty pitomé mýty, že shoříme na popel jen co se do nás opře slunce? Blbost. Za to může většina spisovatelů. Možná bych vám nejdřív měla osvětli pár upířích formálností. Rozhodla jsem se zaměřit na pár důležitých bodů.
1) Upíří se rozpustí na slunci a stane se z nich prach. Blbost! Jen ať si to někdo zkusí říct přede mnou a já mu prokousnu hrdlo. Citliví na světlo jsme trochu víc než lidé to nepopírám, ale za to může ta bílá pleť. Naše oči mají daleko citlivější sítnici než je u lidí běžné(od toho máme sluneční brýle), ale díky tomu zároveň vidíme lépe dokonce i v noci jako za denního světla(výhoda lovu ve tmě).
2) Upírům se mění oči podle měsíce. Mění se nám barva očí, ale určitě ne podle měsíce. Je to daleko jednoduší. Prostě podle nálady. Jenže u každého upíra je to trochu jinak. Např. u mě je to takhle:zlost-červené oči, neutrální výraz, nebo očekávání a hlad-modré oči, zamilovanost-zelené, radost, strach(pche)a další-hnědé. To je vše. Jak jednoduché a prosté
3) Každý upír se umí ovládat. Kéžby!
4) Super schopnosti. Tady je to trochu složitější. Co upír, to jiná schopnost. Já mám např. čtení myšlenek, nad upíří sílu, věštecké vize. To je vše. No na upíra je toho i moc, většinou bývá jen jedna, nebo žádná schopnost. Asi je to způsobeno tím, že jsem ještě do toho všeho kouzelník. Trochu víc zamotané. Další upíři mají schopnosti jako uhranutí očima, uzdravování, mluvení se zvířaty(žádný účel) super rychlost a mnoho dalších super. Ještě létání a přeměna ve zvíře, to umí každý upír. Všichni také umí ovládat zvláštní magii. No nemá žádný název. Vynasnažím se to alespoň trochu přiblížit. Je to něco jako telekineze(pohybování věcmi na dálku), ale trochu složitější.
5) Kříže, svěcená voda, stříbrné kulky, česnek, dřevěné kůly. Trocha pravdy tam je. Kříže a svěcená voda nám nedělá dobře. Stříbrné kulky platí spíše na vlkodlaky(nic proti, ale koho by nezabila kulka?). Česnek-s ním je to horší. Máme ohromě vyvinutý čich a česnek jak známo nevoní zrovna po fialkách. Dřevěné kůly-platí stejně jako u kulek(koho by nezabil kůl v těle?)
6) Upír se po smrti rozsype na prach. K tomu můžu říct jen jedno. Žádného upíra sem ještě neviděla umírat a otec o tom nechtěl mluvit(je to známí hrabě Drácula, dříve lovec upírů, takže o tom něco vědět musí) jen ať si to nechá sobec!
7) Upír žije věčně. Jasně, pokud ovšem nenarazí na nějakého šílence s kůlem v ruce, nebo na rozzuřeného vlkodlaka.
8) Upíři nemůžou vystát vlkodlaky. Je to více méně pravda, ale upíři se zabíjí i navzájem(nejsem na to nějak pyšná, ale je to pravda). Vlkodlak v.s. upír je jako pes v.s. kočka.
9) Upíři poznají když jim někdo lže a nikdy se nemýlí. Kéžby.
10) Jsme studení. Dávám radši přednost výrazu chladní(jsem přece teoreticky mrtví ne?)
11)Neskutečná krása. Řekněte sami zakousli byste se do šeredy? Já teda ne...
Tím můj seznam prozatím končí. Nějaké otázky. Ne? Tak se vrátím zpátky do reality. Co budu jíst?
Naštěstí jsem zahlédla nedaleko odsud les. Fuj! Živit se zvířaty. Fujky! Prostě to není ono. Víte co je sójové maso? No tak to je přesný popis zvířecí krve. Není to maso, ale udrží vás při životě. Zvolna jsem vykročila k lesu. Cestou jsme nikoho nepotkala(naštěstí). Do lesa jsem se doslova vřítila nadlidskou rychlostí a hledala něco k jídlu. Připomínala jsem spíš hladovou kočku na lovu, než člověka. Vytasila jsem tesáky a rozběhla jsem se. Nedaleko jsem zpozorovala jelena. Jeden by mi mohl stačit. Nadlidskou rychlostí jsem mu běžela vstříc. Také se rozběhl. Zakřičela jsem potěšením. Lov rozkoš, kterou si vždy užívám. Skákala jsem přes popadané kmeny stromů a vdechovala vůni lesa. Ptáci v mé přítomnosti nikdy nezpívali a ustrašeně se krčili v hnízdech. Nyní jsem se cítila mocná a nezkrotná. Znovu jsem zakřičela. Jelen přidal. Nebylo mu to nic platné. Došla mi trpělivost(pohrála jsem si docela dost) jedním mohutným skokem překonala vzdálenost, která nás od sebe dělila a praštila s ním o zem. Zařval no jako jelen. Zakousla jsem se mu do krku a vychutnávala pocit horké krve v puse. Zaplavil mě pocit štěstí a rozkoše. Moc, cítila jsem se neskutečně mocná a nepřemožitelná. Jeho srdce tlouklo čím dál tím pomaleji. Nakonec zůstal ležet bez hnutí a kapky krve. Moje oči zčervenali a zhnědli zároveň. Zlověstně jsem se zasmála. Ptáci poplašeně vzlétli. Odkráčela jsem pryč bez špetky lítosti(moje svědomí dávno odešlo na doživotní dovolenou).
Upravila jsem se a vydala se na cestu zpátky. Oči už jsem měla zase modré a rty bez krve. Jen za nehty mi zůstalo trochu chlupů. Pleť jsem teď měla méně bledou a rty červenější. Moje tělo pořád hřál ten zážitek. To už jsem ale stála před Petrovým domem a zaklepala.....
Pokračování příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama