Zvrácená mysl jednoho temného člověka. Má černá duše nevěří ve světlo...
 

Únor 2012

Za všechno může čas...

27. února 2012 v 20:28 | Marika |  Všeobecně
Jak už napovídká název článku nemám čas. Jsem doma, jelikož jsem tak trochu nemocná :( . Stejně nemám čas nic pořádně udělat. Ležím a čtu si. Už jsem přečetla další dvě knížky. V dalších týdnech asi pozastavím kapitolovku Dcera Vlada mimo jiné i z těchto důvodů. Začala jsem se věnovat kratším povídkám a sentenxu. Jestli sem zavítá více lidí mám přichystanou i soutěž. Záleží jen na vás a počtu vašich komentářů. Jak už jsem psala, píšu sentenx a tak se brzo dočkáte. Pořád mám nedodělaný ten s větou od sestry. Zatím to má asi tři wordovské stránky :D já jsem prostě nezmar. No tak se mějte a hezkej týden? :D

Moje úplně první povídka ze světa HP

26. února 2012 v 17:53 | Marika |  Jednorázové povídky
Konečně volný
"Tak pane Malfoy jste volný." Pravil dozorce. Draco přikývl. Dozorce otevřel dveře a on hrdě vystoupil z cely, ve které byl dvacet let. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Tolik let bez slunečního světla a přísunu čerstvého vzduchu! To z člověkem udělá divy. Teď už mu není dvacet, ale čtyřicet let. Nejvíce ze všeho se těšil na sluneční světlo. Ne na rodinu, ta mu byla ukradená. Celých dvacet let od nich ani řádek! Žádná návštěva. Nepotřebuji je! Pomyslel si. Nějaké peníze měl a stejně se může živit jako předtím. Koupí si nějaký dům na odlehlém místě. Nikdo ho tam nebude rušit. Z úvah ho vytrhl dozorcův hlas. "Vaše hůlka pane." Jízlivost a opovržení vůbec neskrýval. Draco si ho prohlédl a dobře zapamatoval jeho tvář.Tohle ti jen tak neprojde. Pomyslel si a ušklíbl se. Vzal si svou hůlku. Nemohl vůbec uvěřit tomu, že ji zase drží. Hladil ji rukama po hladkém povrchu, jako dávno ztracenou milenku. Užíval si ten dotek každým kouskem těla. Och, jaká rozkoš! Po ní se mu také stýskalo. "Nyní vám dáme vaše šaty." Vyrušil ho dozorcův hlas a hodil před něj hromádku oblečení. "Tady jsou vaše peníze." Podal mu pytlík plný zlatek a sním ještě další tři. Ano, moje drahé těžce vydělané penízky. Pomyslel si. Za ně si koupím i vilu! Přemýšlel dál a soukal se do svých šatů. Pořád mu skvěle padly. Černé kožené kalhoty upnuté těsně k tělu opásané černým koženým páskem se stříbrnou sponou a černý bavlněný svetr. Na záda připnul černý plášť. Dokonce tu byla i jeho stříbrná spona na sepnutí Dracových dlouhých bílých vlasů dále také lakýrky na podpatku a jeho černá hůl s ebenového dřeva s držadlem v podobě stříbrného draka s otevřenou tlamou. Peníze i hůlku si schoval někam do záhybů pláště. Usmál se. Určitě vypadal velice hezky a svůdně a že mu bylo čtyřicet let, tak to vůbec nevadilo. U čarodějů to neznamenalo skoro nic. Dožívali se někdy i dvě stě let, takže neměl ani půlku života za sebou. Když se na sebe dost vynadíval, dozorce otevřel dveře ven z vězení. Tam bylo zrovna léto a asi tak kolem poledne. Do Draca se opřel čerstvý teplý vzduch. Před náporem světla si musel zakrýt oči. Postupně si zvykl na světlo. Nasál tu teplou vůni léta. Ano! To byla nádhera. Postoupil dál do dveří. Teplé sluneční paprsky ho hřály do obličeje. Zafoukal teplý větřík. Draco stál a užíval si ten pocit volnosti. Hlasitě se zasmál, až holubi, kteří se vyhřívaly na střeše, poplašeně vzlétly. Draco se po nich ohlédl. Nyní byl taky takhle volný! Postupoval pomalu dál po vězeňském dvoře a užíval si ten jedinečný pocit. Dýchal zhluboka, jako kdyby chtěl do sebe vdechnout léto a nenechat z něj nikomu ani kousek. Vzadu uviděl bránu, která vedla do ulic Londýna. Konečně. Pomyslel si. Z toho všeho se mu zatočila hlava a musel se víc opřít o svou hůl. Ne že by ji nějak potřeboval, chodit ještě uměl, ale nějak to patřilo k jeho image. Draco Malfoy bez hole byl jako ryba bez vody. Pomalu, krok za krokem se přibližoval k velké železné bráně. Dozorce ji s velkým vrznutím otevřel. Draco zavřel oči a dál postupoval poslepu. Už ani nedýchal, jeho nohy mu došly jaksi sami kupředu. Dozorce za ním bránu zase zavřel a řekl mu: "nashledanou pane." Ta drzost mu váženě neprojde. A Draco pomalu otevřel oči. Tak hrozně se těšil na ten starý Londýn se zapadlými temnými uličkami a nádhernými starobylými stavbami. Oči už měl téměř otevřené a co nevidí! Nikde ani památky po Londýnu, který znal. Rozhlédl se s vykulenýma očima. Všude byly mrakodrapy a lidé na ulicích chodily v takových divných oblečcích, většinou stříbrných a vypadali všichni stejně. Na jedné straně ulice chodili stejné ženy a na té druhé stejní muži. Draco zaječel a padl na kolena. Z očí se mu řinuly slzy. "Ne! To není pravda!" Křičel nahlas, až se "lidé" otáčeli.

A náhle ležel doma v posteli a uvědomil si, že křičel. Srdce mu bušilo jako o závod a celý byl zpocený. Tenhle sen se mu vrací znovu a znovu, uvědomil si. Celý rozklepaný vstal z postele. Obul si papuče, kvůli třesavce to nebylo vůbec lehké. Pomalinku se došoural k zrcadlu. Spatřil tam svou mladou patnácti-letou tvář s očima plnýma strachu. "Byl to jen sen, byl to jen sen." Opakoval si pořád dokola. Hlas měl chraplavý od předchozího křiční, až se ho vyděsil. Znovu si zopakoval: "byl to jen sen." V duchu zaklel. Jak jen si mohl zapomenout vzít bezesný lektvar?!

Další starší

26. února 2012 v 17:50 | Marika |  Jednorázové povídky

Pohled do okna
Byl večer a já se jen tak koukala z okna. Zrovna sněžilo. Měla bych být šťastná, ale já nebyla. Někdo tady přece jen chyběl. On nepřišel. Proč? Ptala jsem se sama sebe. Nedokážu si na to odpovědět. To může jedině on. Přitiskla jsem čelo na chladné okno a vločky se náhle zformovaly do jeho tváře. Chvíli jsme na sebe zírali. Jen já a on. Zamrkala jsem a on byl pryč. Po tváři se mi rozběhla slza. Z nebe začaly padat vločky s novou rychlostí. Mně se ale zdálo, že se celý svět zastavil. Všechno ztuhlo v tento jedinečný okamžik. Po tváři se mi prohnala další slza. Ne normální slaná. Ta moje chutnala po hořkosti a žalu. Jen co spadla z mého obličeje, vystřídala ji další a další. To už jsem nezadržitelně plakala. Přestalo sněžit. Vrzly dveře a já se ohlédla. Stál tam on se svým dokonalým úsměvem a laškovnýma modrýma očima. Mokré vlasy mu spadaly do obličeje. Byl tak dokonalý. Jen přes jeho obličej se táhla červená skvrna od krve. Úsměv mi zmrzl na rtech. "Belatrix" zašeptal jen a klesl na zem. Přiběhla jsem k němu a zvedla ho. Po celém těle měl také krvavé šrámy. Pohladila jsem ho po vlasech a zašeptala:"To bude dobré, lásko." Usmál se a zavřel oči. Nebem se prohnal blesk a začalo pršet. Nebe plakalo se mnou. Uzdraví se. Opakovala jsem si pořád dokola jako modlitbu. Pohlédla jsem do okna, už nepršelo, ale zase sněžilo. Do vloček se znovu zformulovala jeho tvář. Smál se na mě. Já na něj. Potom zmizel. Držela jsem ho v náručí. Znovu ztěžka otevřel oči a zamumlal:"Mrzí mě, že jsem přišel pozdě." Usmála jsem se a špitla:"To bude dobré ,uzdravíš se." Zakroutil hlavou. Věděla jsem, že je to pravda. Po tváři se mi skutálela slza. "Neplač lásko." A utřel mi obličej. Znovu zavřel oči. Víc je neotevřel. Neměla jsem plakat, ale jinak to nešlo. Přitiskla jsem se k jeho mrtvému tělu. Naposledy nasála jeho vůni. Jeho oblečení bylo nasáklé krví a slzami. "Ne, ne!" křičela jsem. Podívala jsem se z okna. Pořád hustě sněžilo. Jeho tvář už jsem tam ale nikdy neviděla....

Další stará

26. února 2012 v 17:49 | Marika |  Jednorázové povídky

Tentokrát možná ne ze světa HP. Nějak nevím...

Něco staršího

26. února 2012 v 17:47 | Marika |  Jednorázové povídky
Rozhodla jsem se, že tu dám něco z předchozího blogu. Je to asi pět povídek. Tak si to užijte :D


Děj: Hrad Bradavice
Postavy: Severus Snape, Minerva Mc.Gonagalová, ředitel Albus Brumbál, madam Pomfreiová ,neznámí obdarovatel

Nestíhám!

25. února 2012 v 21:09 | Marika |  Deník
Nestíhačka hrozná. Píšu nějaký ten Sentex s větou od ségry a teď mi taťka řekl, že mám jít spá! Je teprv něco kolem devátý a já mám jít spát? Já asi sním! Kašlu na ně! Budu si alespoň číst, když mi teďka zhnusili jakoukoliv činnos na PC. V tuto dobu chodím spát akorát když je škola! To že se baví už od rána a teď se jim chce spát, to je jejich věc. Nechápu, proč musím jít taky! Chjo... Tak si užijte dnešní večer(já už ho mám zkažený). Zítra možná bude Sentenx a k němu nějaký obrázek mé tvorby. Já jsem tak naštvaná, že se mi nechce ani psát. Mějte se

Akce

25. února 2012 v 15:44 | Marika
Tak tohlensto je síla! Vyfotila to mamčina kámoška, která byla u nás o víkendu i s jejíma dvěma dětma. Tak se zamějte a poklepejte na čelo. To si z nás dělají normálně prču.

Animace

24. února 2012 v 21:20 | Marika |  Všeobecně
Tak moje první animace je na světě. Nic moc, ale na mě až příliš...


První sentenx aneb. Přepracování

24. února 2012 v 21:14 | Marika |  Sentenx
Ták je tu můj první psaný sentenx. Doufám, že se bude líbit. Hospoda U ducha a prostěradla je dílo mé dobré kamarádky Vědmi a ona ji hlavně vymyslela. Zadaná věta zněla: "Sevie, měl by sis vzít dovolenou." Tak doufám, že se bude Vědmě i ostatním líbit neukamenují mne. Je to můj prvně psaný sentenx a tak doufám, že na to budete prát ohled. Taky jsem češtinářský prase a po sobě si věci nečtu. Tak jděte číst a komentáře by taky moc neuškodily...

Láska?

24. února 2012 v 21:13 | Marika |  Básničky
Tak můj další nesmysl je na světě. Dlouho jsem přemýšlela, jestli ji sem mám dát. Nakonec jsem se rozhodla a je tady. Nezabijte mě. xD